Dětství

31.01.2016 19:21

  Jejda, copak to je?  Hřeje to a šimrá mě to na čumáčku. To neznám. Ale je to moc příjemné. Moc. Právě jsem se narodila. Jsem ještě trochu mokrá. Blééé, to je nějaký sliz. Fuj, fuj, fuj, sundejte to ze mě prosím. Konečně! To bude asi máma. Jen mě pořádně od toho slizu olízej. Ať nic nezůstane. 


   Ještě před malou chvíli jsem se krčila spolu se svými sourozenci v bříšku své mámy. Teď jsem konečně venku. Co mám dělat? Sestřičky kolem slyším kňourat, ale nevidím. Já nevidím!


   “To bude za pár dní dobrý.”  Povídá máma. Ok. Věřím ji. Je to přece máma.


   Jůůů, tady něco voní. A jej co to bylo za zvuk. To bylo z mého bříška? Kde to je? Proč mě to napadá? Mám pocit, že mám v hlavě jenom jednu věc. Blambelá se to a něco z toho teče. To je ňamka. Už to cítím zase. Propojuje se mi vůně s tou věci v hlavě. Pokouším se postavit na nohy a doplazit se za tou vůní. 


   Plác… plác. A jejda. To bude trvat věčnost. Proč mě ty hůlky o  kterých si myslím, že mě mají dopravit k té voňavé věci nechtějí poslouchat? Krok, plác, krok, bum. Jo. Jóóó. Já to zvládla. 

   Ňaf,  konečně jsem se do toho zakousla. Mňamka. Proč se na mě ta ségra tak tlačí? Já tu svou věc nepustím. Je moje, je moje, je moje!!! Ona taky sosá tu fajnovou věc? To vypadá na mléčný bar. Souhlas. Tohle je vymýšlené dobře. Každý má svůj dudlík.


   Vidím, konečně vidím. Rozhlížím se kolem sebe a užívám si zcela nového pocitu. Tak svět je tak krásný. Tak tohle je máma? Obdivně si ji prohlížím, načež se k ní za radostného vrtění ocásku rozběhnu. 


   Sklání se ke mně a líže mě. Je to prostě nádherný pocit. Poprvé vidím své sourozence. Černobílé chlupaté koule s nemotornými pohyby. To snad ne. Chcete snad říct, že takhle mě vidí svět? 

Ale popravdě. Pokud budu vypadat až vyrostu,  jako máma tak to jo. To by šlo. 

   

   Ale kde je táta? Vždycky musí být táta. Mámo?! 

Dozvídám se, že táta je rakousky turista, kterého máma potkala na pastvě. Láska na první dobrou. Abych nezapomněla. Máma pracuje na pastvě. Nahání ovce a pomáhá pastýři. To je ten pán, který mámě dává jídlo. Co je ovce nevím. Nikdy jsem ji neviděla. Nejspíš to bude nějaké zvíře. Možná. Až bude čas, zeptám se na to mamky.

   Teď si chci jen hrát, hrát, hrát! Všechno je zábava. Svět je tak úžasné místo. Jo, jo, joj to je  ocásek mé sestřičky. Rychle za ním, ať mi neuteče. Pak k  mléčnému  baru a spát. Spánek je základ.  


   Přijeli nějací  cizí lidé. Jeden velký a jeden menší. Prohlížejí si nás. Ne, né, rychle uteč kdo může. Ten velký mě chytil do dlaně a zvedl ke svým očím. Prohlíží si mě. Koukám na něj, chce se mi pčiknout.  Hepčííí.  A má to. Utírá si mokrou dlaň do kalhot. 

Musí na mě dělat ty dětinské obličeje? Ospalé mžourám očkama. Pochopil to a pokládá mě na podlahu kotce. Konečně, rychle spěchám do mámina bezpečí. Nohy se mi sice pletou jedna přes druhou, ale stejně si myslím, že běžím jako Zátopek. 

   Takhle se to ještě několikrát opakovalo. Přijeli nějací lidé, koukali na nás, dělali ňu, ňu, ňu a pak odešli. Máma říkala, že to se na nás chodí dívat lidé, ke kterým půjdeme.


   Ale já chci zůstat s MÁMOU!!!

Kontakt

Martin Lyčka mobil: (+420) 777 957 710 malycka@seznam.cz