Výlet

10.04.2016 21:48
 

   Ležím pod stolem v obýváku ukrytá za ubrusem splývajícímu až k samotné podlaze. Určitě se děje něco neobvyklého. To už poznám. Dneska je den, kdy jsou obvykle všichni doma. Přesto dnes  vstali dřív než obvykle. Dokonce i ty slepice už kdákají na dvorku.

 

… Přesně. Tak to je on. Zvuk otevírající se lednice. Poznám ho bezpečně. Lednice. Vysoká šedá skříň plná voňavých  dobrot, které tam přede mnou ukrývají. Vystartovala jsem ze svého úkrytu a spolu se mnou ubrus a několik skleniček, které se vzápětí roztříštily o dřevěnou plovoucí podlahu. V tu chvíli jsem vytušila, že to nebude dobré a kvapně jsem se ukryla za kamny. Jelikož na pořadu dne byly úplně jiné plány, svedla hlava rodiny můj čin na mladickou nerozvážnost štěněte a střepy uklidila.

 

   Po jídle všichni nasedli do auta. Panička si mě vzala dopředu, kde jsem spokojeně usnula v jejím klíně. Hlavně že se někam jede a že se něco bude dít.  Probudila jsem se mezi horami na rozcestí pěti cest. To je stejně jako počet drápků na mé ťapce. Ačkoliv nerozumím tomu, proč si z pěti cest, kdy čtyři z nich vedou z kopce rodina vybrala právě tu pátou, která míří do nekonečných výšin.

 

 

   Je děsné horko. Jazykem  lížu prach z cesty a ona, rodinka se rozjímá u nějaké naučné stezky s broučky v karafiátu. Je mi to vcelku jedno. Krčím se v úzkém stínu dřevěného trámku. Tady na kopci zřejmě voda neteče?! Ptám se. Mám žízeň jako trám. Chvíli jdeme v stínu lesa z kopce. Idylka však netrvá dlouho. Cesta stoupá, lesa ubývá. Čím je slunce na obloze výše, můj černý kožíšek se rozpaluje do ruda. Naštěstí alespoň za krkem a na konci ocasu jsem  bílá. Co se mi asi může stát, když si sednu a zapřu se packami tak, aby jim došlo: přátele tak tudy ne? Rovnou to vyzkouším a vyšlo to. Zbytek cesty do kopce se nechávám nést. Sice se mnou pohazuji jako s pytlem brambor, ale pořád je to lepší než-li nic.

 
   A jsme nahoře. Vůbec netuším kam jdeme. Lehce tu fouká, na obzoru se objevila malá vesnička. Rodina míří k hospůdce. Proplétám se mezi nohami stolu a židlí a hledám místo, kam bych se položila. Nějaká paní, která si mě už dříve všimla donesla misku se studenou vodou. Ještě jsem se pořádně ani nerozpila, když se před mým čumáčkem nad vodou objevil ne čumáček, ale pořádný čumák. Nebyl zlý, ale důrazně mi dal najevo, že tahle miska je jeho. Poslechla jsem. Nejen z respektu k jeho velikosti a stáří, ale také kvůli tomu, že byl stejného druhu jako já. Po očku jsem jej sledovala s tlamičkou položenou na packách. Tak takhle jednou budu vypadat?

   Mnoho lidí, to má i svá pozitiva. Jsem miláček davů. Hřeji se na výsluní štěněčí slávy. V tu chvíli ještě netuším, že tohle období jednou pomine. Právě jsem lehce pokropila nějakou paní, která si mě zvedla až k obličeji a nechala mě ho celý oblízat. Mńńńam ta byla příjemně lehce slaná. Nebo jsem jen tak seděla v trávě na okraji té pláže a čekala na děti, které chodily kolem a chtěly si mě pohladit. Nejdřív přišly za páničkem, jestli můžou a když ten přikývl a usmál se na ně, tak přicházely jedno za druhým a hladily mě tu na hlavě, onde zas za ouškem, nebo na bříšku.

 

   Všechno příjemné jednou končí a tak opět následovala cesta zpět přes kopce a horu. Jak krásné je opět vidět autíčko, které vás po takovém výšlapu odveze domů do vašeho pelíšku.

 

 

Kontakt

Martin Lyčka mobil: (+420) 777 957 710 malycka@seznam.cz